Druh ↗adverbiále, který vyjadřuje stupeň přesvědčení mluvčího o platnosti dané propozice. Mezi e.a. patří např. pravděpodobně, snad, možná, určitě; viz ↗větné adverbiále, ↗epistémická modalita. V části české gramatologie, zvl. té, která pracuje s větněčlenskou syntaxí, se e.a. pokládají za ↗epistémické částice.

Podle tradičního dělení adverbií na VP‑adverbia a S‑adverbia patří e.a. do S‑adverbií. V podrobnějších klasifikacích bývají e.a. řazena do modálních adverbiálií a do predikačních adverbiálií orientovaných na mluvčího (viz např. ✍Jackendoff, 1972; ✍Bellert(ová), 1977; ✍Alexiadou(ová), 1997; ✍Alexiadou(ová), 2002; ✍Ernst, 2002; ✍Maienborn(ová) & Schäfer, 2012). Syntakticky se e.a. analyzují buď jako ↗adjunkty, jež se mohou adjungovat na různé větné pozice (např. u ✍Ernsta, 2002, jsou tyto pozice určované propozičními selekčními vlastnostmi e.a. a sémantickými vlastnostmi hostitelské fráze), n. jako specifikátory (viz ↗X‑bar teorie). Nejznámější specifikátorový přístup představuje ✍Cinque (1999), u něhož jsou e.a. levý specifikátor funkční projekce epistémické modality (Mod_epistemic). Ze sémantického hlediska jsou e.a. predikáty o pravdivosti propozice reprezentované zbytkem věty; jsou typu <t, t> (✍Bellert(ová), 1977), moderněji <st, st> (✍Kratzer(ová), 1981). V č. se e.a. mohou nacházet téměř ve všech větných pozicích, jak ukazuje příklad (1). Koncová větná pozice je možná pouze tehdy, pokud je před daným e.a. výrazná pauza:

Podle specifikátorového přístupu (např. ✍Cinque, 1999; ✍Laenzlinger, 2002) je možná v koncové pozici negramatické, protože se ve větě nenachází v dostatečně vysoké funkční projekci. Podle adjunktového přístupu (✍Ernst, 2002; ✍Svenonius, 2002) je koncové možná negramatické, protože se ve větné struktuře adjunguje v pozici, která neodpovídá jeho sémantickým požadavkům. Podle sémanticko‑pragmatického přístupu jsou e.a. operátory citlivé na fokus a samy nemohou být fokusem a nést větný přízvuk (✍Lang, 1979). Podobně se dá analyzovat (1) v přístupu ✍Koktové (1987), ✍Koktové (1999), ✍Hajičové & Partee(ové) ad. (1998), kteří tvrdí, že prototypická pozice adverbiálií citlivých na fokus je hranice mezi topikovou a fokusovou doménou. Ve stejném duchu navrhuje ✍Jacobs (1986), ✍Jacobs (1988) a ✍Krifka (1992), že adverbiália citlivá na fokus musí ↗c-ovládat svůj fokus. Některá e.a., jako např. určitě, se mohou nacházet na konci věty i bez speciální intonace (2):

Těmto e.a. bývá přiznáván speciální status. Podle ✍Cinqueho (1999) patří určitě do skupiny realis modálních adverbií, která mohou fungovat jako adverbia citlivá na fokus a která umožňují, aby se jejich komplement přes ně posunul do vyšší strukturní pozice, v důsledku čehož se pak dané adverbium nachází v koncové větné pozici. U ✍Langa (1979) by určitě určitě patřilo do třetí třídy větných adverbiálií, která se vyznačuje tím, že její členy mohou být fokusem a mohou nést větný přízvuk. Pro tyto přístupy jsou problematické věty jako (3) a (4), protože e.a. možná a pravděpodobně v nich nepatří do Langovy třetí třídy, přesto jsou fokusem a nesou větný přízvuk a oproti ✍Cinquemu (1999) daná e.a. nefungují jako fokusově citlivá adverbia:

E.a. nemají zcela totožné sémantické vlastnosti, protože určitě se může narozdíl od e.a. jako možná a pravděpodobně vyskytovat např. v imperativech a otázkách, jak ukazuje (5) a (6):

Protože tyto kontexty jsou ↗neveridické (např. z otázky Karel přijede? nevyplývá propozice ‘Karel přijede’ (viz ✍Giannakidou(ová), 1999; ✍Giannakidou(ová), 2002), jedna hypotéza by mohla být, že na rozdíl od určitě e.a. jako možná či pravděpodobně jsou negramatická ve fokusové (koncové větné) pozici kvůli přítomnosti nějakého skrytého neveridického operátoru. Tuto analýzu však není možné uplatnit, protože existuje rozdíl mezi topikální a fokusovou pozicí možná, viz (7), přičemž obě pozice by měly být stejně negramatické, jsouce ve skopusu neveridického operátoru nebo:

✍Nilsenovu (2003) analýzu větných adverbiálií jako pozitivních polaritních elementů (které jsou vyloučeny z dolně monotonických kontextů, jako je např. negace) také nelze na vyloučení koncové větné pozice e.a. typu možná použít, protože koncová větná pozice nelicencuje ↗negativní polaritní elementy, viz (8):

Protože nevětná adverbiália se v č. adjungují doleva (viz ✍Biskup, 2011), koncová e.a. se nacházejí ve větné struktuře relativně nízko, ve vP, jež představuje fokusovou doménu. A protože e.a. selektují propozice, musí se skrytě posunout do vyšší větné pozice. To je zřejmé z toho, že e.a. mají ve svém skopusu negaci, i když ve větě negované sloveso následují, viz (9):

Opačný skopusový vztah je možný pouze tehdy, pokud je dané e.a. jediným elementem c‑ovládaným negovaným slovesem (kdy se negace chová jako element citlivý na fokus a asociuje se s fokusovaným e.a.) a pokud má věta charakteristickou stoupavě‑klesavou intonaci jako např. v (10), kde je vedle standardního širokého skopusu určitě možné také čtení, že to není určité, nýbrž jen např. možné, že si Jan tu knížku nekoupí:

✍Biskup (2015) tvrdí, že e.a. se mohou nacházet v koncové větné pozici jen tehdy, pokud představují extrémní hodnotu v množině fokusových alternativ. Navrhuje podmínku (11), podle níž z předkládané propozice (p_assert) musí vyplývat všechny její pravdivé alternativy (q):

Kvůli svým lexikálním vlastnostem určitě představuje maximální hodnotu na pravděpodobnostní škále fokusových alternativ, proto z propozice Pavel pojede do Brna určitě s fokusovaným určitě vyplývají propozice obsahující slabší e.a. jako možná, pravděpodobně atd. Naproti tomu e.a. typu možná nemohou stát v koncové větné pozici a být fokusem, protože vždy existuje nějaká silnější alternativa (např. s určitě), která nevyplývá z  propozice s daným e.a., takže podmínka (11) splněna není. Pokud e.a. typu možná nejsou v koncové větné pozici, což v normálním případě znamená, že nejsou fokusovaná, pak jsou příslušné věty gramatické, protože (11) se zajímá pouze o fokusové alternativy. E.a. typu možná se mohou vyskytovat v koncové větné pozici pouze tehdy, pokud nějaký operátor z daného nemaximálního e.a. udělá maximální alternativu jako v (3) a (4). Např. jenom neguje všechny ostatní (vyšší) alternativy, a tím pádem je podmínka (11) splněna a věta (3) je gramatická. Musí být ovšem zaručena kompatibilita daného operátoru a příslušného e.a. Např. jenom se kvůli svému ‚nízkému‘ významu nemůže spojovat s elementy, jejichž hodnota je vysoká (bez ohledu na strukturní pozici); viz např. jenom pravděpodobně v (12):